Enej buv parubok motorný
I chlopeć choť kudy kozak,
Udavś na vseje zle provorný,
Zavziatijšý od vsich burlak.
No hreky, jak spalyvšy Troju,
Zrobyly z neji skyrtu hnoju,
Vin vziavšy torbu tiahu dav;
Zabravšy dejakych trojanciv,
Osmalenych, jak hyria, lanciv,
Pjatamy z Troji nakyvav.
Vin, švydko porobyvšy čovny,
Na synie more pospuskav,
Trojanciv nasadžavšy povni,
I kudy oči počuchrav.
No zla Junona, suča dočka,
Rozkudkudakalaś, jak kvočka,
Eneja ne liubyla — strach;
Davno vona uže chotila,
Ščob joho duška poletila
K čortam i ščob i duch ne pach.
Enej buv tiažko ne po serciu
Junoni, — vse jiji hnivyv:
Zdavavś hirčýšý jijvid perciu,
Ni v čym Junony ne prosyv;
No hirš za te jij ne liubyvsia,
Ščo, bačyš, v Troji narodyvsia
I mamoju Veneru zvav;
I ščo joho pokijný diaďko,
Paris, Priamove dytiatko,
Putivočku Veneri dav.
